Proč jsem začal
Když jsem jednoho dne hrál golf, a musím říct, že jsem velice podprůměrný golfista, rozhodoval jsem se, jestli mám hrát následující ránu holí číslo sedm nebo osm. A když jsem se na ně tak díval, napadlo mě, co kdyby si to vyříkaly samy mezi sebou. Taková hádka, kdo teď jako bude hrát. Jak by to asi vypadalo, kdyby hole, míčky i ostatní věci z golfového prostředí uměly mluvit a žily společně v zemi této hře zaslíbené. Bolelo by míček, když jej golfová hůl pořádně udeří? Jaký vztah by ostatně měly míčky ze cvičných luk a těch, s kterými se hrají turnaje. A co samotné hole? Mohly by mít vlastnosti, podle toho jestli jsou železem, dřevem, driverem nebo patrem? Spousta nápadů mi tenkrát prolétlo hlavou, já vzal z bagu sedmičku železo a ránu totálně pokazil. Kamarády, kteří tehdy se mnou hráli, to nepřekvapilo. Ale já se jen usmál. V hlavě se mi totiž zrodil námět na fantazií nabitý příběh.
Takže jak začít? Vlastně už jsem začal. Napadl mě příběh, který jsem rozvíjel v hlavě. Ale pokud nejste někdo opravdu významný, na vaši hlavu nebude nikdo dvakrát zvědavý. Rozhodl jsem se tedy napsat námět a příběhu dát základní formu. Zpočátku jsem se cítil jako Forrest Gump, který se jednoho dne rozhodl někam běžet. Nejprve jen tam, kde končila jeho ulice. Potom na konec města, konec kraje, pak k hranicím státu až doběhl k oceánu. I já se rozhodl napsat pouze námět. Ale pak si říkám, že napíšu alespoň jednu kapitolu, pak druhou, třetí. Ukončím to prvním dějstvím a uvidím, jestli se příběh bude líbit. Ale brzy jsem musel pokračovat. Psát dál. Uvnitř jsem cítil, že to chci dokončit. A po více než sedmi stech stranách se tak i stalo. Jako Forrest Gump, který chtěl nejdříve jen na konec ulice, já chtěl pouze napsat námět pro Pixar. Forrest běhal více než dva roky. Mi trvalo psaní o rok déle.
